Proč žít?...

20. října 2011 v 20:59 | Lola-J (L.J) :)) |  Píšu...
Opět zdravím...

Ještě předevčírem bych řekla toto:
Cítím se jako pořádně vyždímaný pomeranč bez šťávy.
I když se toho tolik zajímavého stalo, jsem neustále pod tlakem a mám co dělat, abych stíhala nezapomínat na výraz
VOLNÝ ČAS.

Je toho hrozně moc, co bych chěla říct všem, ale občas si musím něco nechat pro sebe se slovy, že to vyřeším "za chvíli". Jenže mi do toho vskočí milion dalších povinností a já se nestíhám ani nadechnout.

Ale stop pláči nad rozlitým mlékem. Vše má své řešení - a já vím, že je najdu.

Nyní bych vám mohla sdělit, co se se mnou celou dobu dělo: jak bylo ve Stuttgartu, co nového ve škole, co v blogování a psaní. Co nového v mém životě a jestli jsem se psychicky nezhroutila (NIKDY!).


Stuttgart:
Kdybych sem měla napsat, co VŠECHNo jsme dělali, stránka bude dlouhá minimálně 50 metrů... to byl vtip. Ale stručněji:

Jela jsem já, moje spřízněná brunetní duše a jeden náš spolužák (z naší třídy). Dál jelo pár dětí i z jiných ročníků.
Byla to skvělá příležitost k tomu, abychom se trochu všichni uvolnili a bavili.

Z Brna jsme jeli vlakem do Prahy, odkud jsme jeli do Norimbergu a odtud do Stuttgartu.
Celkem jsme jeli asi 11 hodin. Zpátky to stejné.
Ale byla to opravdu sranda.

Ve Stuttgartu jsme měli přidělené rodiny, u kterých jsme po ten týden tam, bydleli.
Já bydlela u Laury, která bydlela minulý rok u mě, protože jsem se s ní domluvila. Byla jsem moc ráda, že konečně poznám její rodinu. Obzvlášť její maminka zářila.
Myslím, že i stejně září její jméno Iris. Vyslovila ho ale opravdu melodicky, že jsem měla pocit, že i vnoci může vykouknout slunce ("Íris").
Její rodina má vlastní pekárnu s jejich příjmením.
Byla jsem i tam, kde se to všechno vyrábí, kde se dělá těsto, kde se dělá čokoláda atp. Skvělý zážitek)
Každý den jsme něco dělali.
S Němci nás bylo dohromady 20 a s učitelkami jsme si prohlédli Stuttgart, byli jsme na jejich hodinách, lezli jsme po horolezeckých stěnách, pádlovali v kánoích po Neckaru... a mnoho dalšího. :)

Týden uběhl poměrně rychle a mě se odjíždět ještě nechtělo. Téměř se všemi jsme se shodli, že bychom tu klidně rádi zůstali ještě jeden týden navíc. Ale realita byla nezadržitelná.

A tak jsem tady.

Ve škole na mě hned 1.hodinu naše třídní učitelka navalila další povinnost, k tomu obrovskému seznamu věcí...
Zástupkyně řekla, že já mám napsat článek o našem v. pobytu ve St.

Uvnitř - v mém nitru - má dušička poskočila radostí, ale věděla jsem, že už tak je toho hodně.

Proč?
1) Musím napsat jeden článek, který jsem už dvakrát odložila na jindy. (Před chvílí jsem na něm začala pracovat - hurá!)
2) Musím neustále řešit neshody mezi mnou a mým otcem (pokaždé jsou to takové malicherné spory, při kterých se záhadně ukáže "nečekaná"pravda: totiž že za všechno můžu já - typiko.)
3) Musím se učit na písemky, dělat včas úkoly, dávat v hodinách pozor - víte, je to pro mě hodně důležité, protože v hodinách se učím vypnout mozek tak, abych nemyslela na čerstvé katastrofy kolem. Možná to zní šíleně a vy si říkáte: Bože, co je to za pako u toho "kompjútru" - ale já mám k učení celkem neutrální až kladný vztah. Vážím si toho, že mám možnost chodit do školy. Hned z několika důvodů... odreaguji se od ranního stresu, uvidím své kamarády, můžu zkoušet své vlohy při každé hodině. Můžu si trénovat komunikaci s dospělými na učitelích... Po osmi hodinách mě to přestává bavit a vracím se domů, kde už bývá máma. Od osmi ráno asi do 18. hodin mívám nejlepší části dne (pokud jde o normální všední den).
4) Musím dočíst povinnou četbu (ale řekněte mi - kdy si mám číst, když potřebuji všechno posdělovat mámě, pak musím dělat úkoly, psát, připravovat se na testy, pomáhat občas bratrovi s češtinou (doma to kromě mě nikdo nevysvětlí - naštěstí mám češtinu celkem ráda a chápu zatím vše, co do nás učitelky češtiny za ta léta vtloukávaly). Dál nestíhám ani jíst! Přestávám mít ten svůj nenažraný hlad a ještě před spaním posiluju(!).)

Jo, jsem divná. Tenhle hektický život je ale takový a v současné době to vyapdá tak, že většinu si odložím na určitou dobu, protože jindy mi to prostě nevychází. A tak se toho kupí moc.
Já o tom všem vím, ale nemůžu s tím nijak pohnout.
Nicméně zůstávám pořád vklidu a ve společnosti se chovám normálně, směju se, jsem v povídání téměř k nezastavení (ne, zas až tak hrozné to není :D ).

Vlastně to vůbec není tak hrozné.
Vím, že až začnu pořádně studovat, něco si najdu, začnu si vydělávat nějaké peníze a budu si moct zařídit svůj vlastní prostor, kde budu mít klid.
Až dostuduju, začnu si hledat jednu možnost k mé vysněné práci po druhé.
Budu pak mít konečně ten skvělý pocit, že jsem něčeho dosáhla - že jsem vzdělaný člověk, s prácí, která mě baví, která mě uživí, kterou jsem si získala právem.

Začnu žít přesně tak, jak si to budu představovat.
Vím, že když budu dělat a nepřestávat myslet a věřit v lepší a nevidět černě, dokážu to. :)

Život je naprosto skvělý.
Nebuďme zbabělci, a jděme žít! Jděme zkoušet, jděme dřít a mít z toho radost!

Nikdy to nevzdávejme, odměna přijde kousek po kousku. A když se bude občas zdát, že je to jen blud, nepřestávejte věřit a radovat se.
Jedině tak budete v životě šťastní. :)

(Tenhle článek jsem psala po částech 2 dny)

A víte, co se dělo včera?*

Měla jsem unikátní možnost jít včera večer na koncert s mou kamarádkou, udělat rozhovor s jednou parádní skupinou jménem Lunetic, udělat pár fotek, získat autogramy a užít si koncert.

Raduju se!
Tak začněte taky!!!


Lola-J

____________________________________________________________________________
* Udělám o tom článek a vše vám připravím do jednoho článku.
 


Anketa

Byl/a jsem tu

Ano-klik)

Komentáře

1 sabuna sabuna | Web | 20. října 2011 v 21:05 | Reagovat

ahojky užasnej blog

2 Divoké Vepřecí Divoké Vepřecí | Web | 20. října 2011 v 21:06 | Reagovat
3 Skyla94 Skyla94 | 20. října 2011 v 21:12 | Reagovat

Musí byť vážne zaujímavé niekoľko dní žiť v cudzej rodine ktorá ani nehovorí naším jazykom, bola by zábava si to vyskúšať ale pravdepodobnosť že by sa mi podarilo je niečo pod bodom mrazu, škoda rečí. A k posledným bodom, škola je prosto masaker ktorý musíme prežiť, tona úloh a učenie, prečítanie tony kníh...Ale iróniou je aj fakt že všetci starý spomínajú na školu ako na "úžasné miesto", no já by som to tak nepovedala...;D

4 sss sss | 23. října 2011 v 12:28 | Reagovat

hm.ta fotka tu ještě ve čtvrtek nebyla. přidej něcooooooooooooo.

5 Madrak Madrak | Web | 23. října 2011 v 14:55 | Reagovat

Koukám, že se nenudíš. Také mi všechno poslední dobou přerůstá přes hlavu. Koukám jak blázen, že jsi se vypracovala na Krásná.cz Po pravdě - tu stránku nemám rád, spousta blogerek jsou tam tupé nány, ale četl jsem nějaký tvůj článek a ten měl docela dost vysokou úroveň. Kéž by bylo víc blogerek jako ty - zvedla by se úroveň krásná.cz. No, tak přeji hodně štěstí a úspěchů - tvůj starý kolega z metalového oboru Mr. Madrak.

6 eF. eF. | Web | 23. října 2011 v 15:03 | Reagovat

hezky napsané

7 eastjesusnowhere eastjesusnowhere | Web | 23. října 2011 v 20:43 | Reagovat

Dobře píšeš ;)

8 Lola-J Lola-J | Web | 24. října 2011 v 20:06 | Reagovat

Díky za komentáře.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.