Článek: PS

11. srpna 2011 v 19:49 | Lola-J (L.J) :)) |  Krásná.cz

Promluvme si



Znáš to. Někdo tě vytočí, a pak máš dvě možnosti: mluvit s dotyčným o problému, nebo si pokaždé nějakými vzpomínkami kazit náladu.
Sama vím, že když se s někým rozhádám, je nejtěžší částí usmiřování začátek. U každého je to ale jiné. Záleží hodně na tom, s kým ses pohádala. Jestli s dospělým (rodiče), vrstevníky (kamarádky), nebo mladšími (třeba sourozenci).

Začneme nejmladšími. U těch je to většinou asi nejlehčí. To, že se občas se sourozenci neshodneme, je normální. Je potom však třeba s klidným hlasem vysvětlit, co je lepší pro něj. Ten mladší sourozenec se teprve učí, proto je dobré ho navádět na lepší cestu a ukázat se jako jeho rádce.

Koneckonců, sourozenci jsou sourozenci a kdoví, jak to bude třeba za dvacet let. Znám holt případ, kdy se jednoho dne sourozenci nepohodli a doteď jsou rozhádaní. Mají každý své rodiny, ale každého občas určitě přepadne ten pocit, že kdyby rozhádaní nebyli, jezdili by si k druhému na návštěvu a vše by bylo dobré. Sourozenci nemají už ani rodiče a nedá se říct, že "mají jeden druhého". Ne, v době nějaké krize si prostě nezavolají… Protože začali špatně. Vztahy sourozenců jsou hodně důležité, takže je potřeba vždy se zamyslet a najít nejlepší řešení všelijakých neshod.

Vrstevníci: Mluv s klidem, ale sebejistě

"Co kdybychom…" "Ne, to je hrozná pitomost. Místo toho…" a dál už se přou dvě osoby. Zavrhování nápadů, přerušování, výtky, narážky na sociální postavení… To všechno se může skrývat za nevinnými větami, kvůli kterým se pak dva lidé hádají. V kypícím stavu se rozejdou, a pak? Pak už je jen na nás, jaký scénář tomu dáme.

Můžeme se zase vrátit a pokusit se to napravit, ale někdy prostě ne všichni máme odhodlání. Co když jsme přesvědčeni, že my jsme ukřivdění a v právu, zatímco druhá osoba by se podle nás měla dojít omluvit první. I takové situace jsou a já jich taky pár zažila. Není to příjemný pocit, spíš s hořkou příchutí hluboké nespravedlnosti.

Promluvit si o neshodách s vrstevníky je trochu těžší jiným způsobem než třeba u sourozenců. Tady už máme každý své názory (většinou), a proto vznikají občasné neshody. Možná, že se lehko řekne jít si promluvit, ale je to třeba udělat. Pokud vše důkladně zvážíme a přijdeme na to, že jsme chybu udělali my, je už jednodušší se smířlivým tónem i výrazem ve tváři jít řešit problémy. Ale jestli se i přesto cítíme v právu my, můžeme buďto čekat, jestli to druhé straně dojde, nebo rozvážným krokem přijít a na rovinu začít, aby se to nepochopilo špatně.

Pokud váháme a je to vidět, vypovídá to spíš o tom, že pochybujeme o tom, jestli jsme skutečně v právu my. Proto je lepší hned přijít s chladnou hlavou a bez koktání či sebemenších zádrhelů vyzvat druhou stranu k setkání někde v parku. Tam je nejlepší si sednout a vše mezi čtyřma očima vyřešit. S vyzařujícím klidem docílíme toho, že donutíme přemýšlet druhou stranu o jejích chybách. Dále už hraje velkou roli upřímnost, díky níž opatrně poukážeme na to, co se nám nelíbí a za co bychom naopak byli rádi.

Příště už bude druhá strana ostražitější, protože v podvědomí se dotyčné/mu uloží, že to je TA osoba, které není jedno, jak se k ní chovají ostatní. Vše samozřejmě můžeš zakončit přátelským objetím a pokračováním té kapitoly, u které jste přestali předtím.

Rodiče: Jdi na to s rozumem

Nejjednodušší asi bude, když řeknu, že jsou tři takové základní typy rodičů. Ti, kteří jsou pro každou srandu a dokáží si otevřeně o všem popovídat s dětmi, dále ti, co jsou "neutrál" a jejich povaha je většinou proměnlivá, a ti, kteří jsou poměrně dost přísní. Jedno však mají společné - jsou to dospělí lidé, kteří mají v péči své děti.

U těch veselých jsou neshody spíše neobvyklým jevem a z vlastní zkušenosti vím, že stačí, když ukážeš, že přiznáváš i svůj - byť nepatrný - podíl viny na těchto malých neshodách. Skutečně je dostačující, když rodiče uvidí, že i my nad tím přemýšlíme a máme nějaký rozum. Potom stačí úsměv a laskavé činy - dál už se vše vrátí zpátky do starých kolejí oboustranného nadšení a povídání si.

"Neutrál" - rodiče, kteří jsou jednu chvíli klidní, brzy se však pocity vymění, a proto u nich nelze s jistotou potvrdit, jestli jsou vyloženě přísní, nebo vyloženě přátelští a naslouchaví. Častost ani rozměry neshod nikdy nejde předem určit, proto bychom většinou měli být za každé situace klidní. Promluvit si o všech problémech asi s tímto typem rodičů moc nejde, ale jak kdy.

Hned po neshodách jít si promluvit nedoporučuji. Vhodnější doba na "posezení" je, když dotyčný rodič je v dobré náladě. S upřímným úsměvem dodat něco k tématu a pak říct "Víš, tati/mami, chtěl/a jsem si s tebou o něčem promluvit…" a ve dvou, třech větách vylíčit svůj problém, který je nejlepší zakončit nějakou optimistickou větou. Rodič se teď může zatvářit najednou vážně, také něco říct, ale dál už bychom neměli nic rozmazávat nebo vznášet nějaké námitky. Ten rodič si to později určitě v hlavě přebere, ale u tohoto typu nikdy není zaručené, že svou chybu nezopakuje.

Přísní rodiče - takoví lidé většinou bývají perfekcionisti, nebo ukvapení lidé, kterým vadí přemlouvání, napomínání a rychle je může rozhodit jakákoli maličkost. Občas sami zapomínají, že také byli dětmi, a tak je šance, že může dítě s tímto typem rodiče najít opravdovou společnou řeč (opravdu tím nemyslím téma vzdělávání) vcelku malá.

Dotyčný rodič nemá rád, když mu jeho dítě něco vytkne. Je hluboce přesvědčen o tom, že to on je rodič, proto nezastává názor, že se rodiče učí pomocí dětí. Nesnáší, když jej někdo poučuje, zvlášť, jde-li o nás - děti (resp. teenagery). Tady to chce přesvědčit rodiče o tom, že zvládneme všechno. A v případě neshod se snažit volit věty tak, aby poukazovaly na to, jaké šikovné děti vychovali. Přitom jde o to je podvědomě přesvědčit o tom, že i my rosteme a máme své názory. Tady bych moc nesázela na upřímnost. Doporučuji říct, že nás něco rozhodilo… A dál ve svých nepatrných stížnostech upozorňovat na to, že nezapomínáme na jejich autoritu.

Občas je to holt těžké, ale určitě se vždycky najdou dvě cesty - je jen na nás, kterou si vybereme. Hodně štěstí ve tvém životě. Doufám, že sis díky mému článku udělala větší přehled :-)


Lola-J
 


Anketa

Byl/a jsem tu

Ano-klik)